Wahington – program prvního týdne (30. srpna – 3. září 2010)

Pondělí 30. srpna 2010

Náš první pracovní týden v USA začíná brzy ráno. Sraz v lobby hotelu Dupont máme již v 7:30. Odjíždíme do Meriadian International Center (MIC), půvabného zámečku v centru luxusní Washingtonské čtvrti NW (= North-West). MIC zajišťuje pro US Department of State administrativu a organizaci všech IVLP programů – většina z nás, účastníků IVLP zde již byla.

Meriadian International Center

Agendu oficiálně zahajuje paní Joanne Clark z MIC, která je hlavní konstruktérkou našeho programu „Alumni Association Ledership Development“ (AALP). Jak postupně zjišťujeme, Joanne je úžasný nadšenec a pečovatelka, žena s nekonečnou energií a sloní pamětí. Představuje nám zástupce US Department of State, resp. „Bureau of Educational and Curtural Affairs“, kteří jsou přímo zainteresovaní na našem programu a se kterými bychom měli i nadále (ergo po skončení tohoto programu) komunikovat. Jsou to především paní Alison Moylan, vedoucí oddělení mezinárodních programů a paní Suzanne Weinerman, která přímo zodpovídá za koordinaci všech „IVLP Alumnies“.

Hlavní fakta, která se na úvod dozvídáme, se týkají smyslu našeho pozvání do USA. Alison nám prezentuje dva hlavní důvody. Jednak program „International Visitors“ bude nyní slavit 70 let své existence, což je příležitost k rekapitulaci jeho přínosů, a jednak organizátoři tohoto programu hledají možnosti jak přesvědčit Kongres, aby tyto programy i nadále podporoval a pokud možno nekrátil rozpočet na tyto výdaje. K tomu potřebují od nás pomoc a zpětnou vazbu. Očekávají od nás, od všech účastníků v tomto běhu programu AALP (ještě je plánován jeden běh pro účastníky z ostatních zemí), že jim poskytneme také své nápady, jak rozvíjet naše lokální sítě a aktivity a sdělíme své potřeby a požadavky, s čím nám US Department of State může pomoci.

Účastníci tohoto běhu programu – je nás celkem 31:
Ferdous (Bangladéš), Margarita (Bělorusko), Elma (Bosna), Tandin (Bhutan), Laize (Brazílie), Leonardo/Leo (Kolumbie), Samaa (Egypt), Thomas/Tom (Francie), Tamara (Gruzie), Somashekar/Som (Indie), Rashida (Kazachstán), Nazima (Kyrgistán), Fadi (Libanon), Hajrula (Makedonie), Jim (Malajsie), Felix (Mexiko), Fatima (Maroko), Grace (Namibie), Karla (Panama), Eleina (Papua), Virginia (Fiipíny), Ilja (Rusko), Marie (Senegal), Yassir (Súdán), Abdul (Tádžikistán), Louis (Tanzania) – mluvčí skupiny dostal jméno alias „profesor Mkuku“, Nadedjo (Togo), Viktoria (Uzbekistán), Alexandra (Venezuela), Thao (Vietnam).

Účastníci programu Alumni Association Leadership Development 2010 před MIC

Zhruba polovina z nás jsme bývalí účastníci některého z IVLP programů, druhá cca polovina jsou bývalí studenti studující v USA s podporou Fulbrightovy nadace na nejrůznějších univerzitách. Dva účastníci jsou z jiných programů. V některých zemích jsou State Alumnies organizovaní již delší dobu a vedou řadu aktivit a projektů. V některých zemích fungují jen skupiny Fulbrightistů, odděleně od účastníků IVLP. V některých zemích není dovoleno podobnou organizaci jakkoliv registrovat. V řadě zemí jsou na úplném začátku, což platí na 99% i o nás. Jsme docela různorodá parta. Pokud budete chtít zprostředkovat kontakt na někoho z účastníků, je možné se na mne obrátit. S ohledem na ochranu osobních údajů udělám maximum pro propojení s nimi, budete-li potřebovat. Obraťte se na mne nejlépe e-mailem na sabi(at)sabi.cz, další kontaktní údaje jsou na mých webových stránkách www.sabi.cz ).

Po představování a úvodu zbytek dopoledne strávíme nezáživnými administrativními a organizačními záležitostmi, za což jsme velmi mile odměněni pozváním na sponzorovaný oběd do alternativní restaurace „Busboys and Poets“. Alternativní je ve smyslu propojení výborného menu s bohulibými aktivitami všeho druhu, včetně knihprodejního koutku s výběrem nesmírně zajímavých knížek. Koho zajímá více, mají webové stránky: http://www.busboysandpoets.com/about.php

Odpoledne se přesouváme do hlavní budovy US Department of State. Přísná bezpečnostní kontrola u vstupu, setkání s paní Ann Stock, která byla čerstvě jmenována do funkce „Assistent Secretary of State for Educational and Cultural Affaires“, tedy něco jako náměstkyně Ministryně zahraničí pro vzdělávání a kulturu. Velice distingovaná a příjemná dáma, evidentně všemi velmi upřímně vážená. Setkání je ale krátké a spíše formální, Ann Stock vyjadřuje oficiální podporu celému projektu vytvoření sítě State Alumnies, společné foto a schůzka končí.

Vracíme se do hotelu. Vedro trvá a večer strávím u počítače, začínám psát tento blog a vyřizuji e-maily.

Úterý 31. srpna 2010

Dneska vstáváme rozumně, sraz je až v 8:30. Hotelová restaurace má s naší skupinou trochu problém, nestíhají nám připravit všechny snídaně najednou. Většina si bere jídlo do autobusu. Začínáme pracovním workshopem s paní Margou Fripp, zakladatelkou a presidentkou neziskovky „Empowered Women International“ (EWI).

Marga v živé diskusi

Workshop Marga zaměřila na hledání strategie a synergie při budování takovéto organizace. Ostatní to moc nebaví, mně se ale workshop osobně docela líbí a líbí se mi Marga, její síla a nadšení a její aktivity, které jsou hodně podobné tomu, o co jsem se snažila v JAPM (= Jihočeská asociace podnikatelek a manažerek www.wib.cz ). Ona ale dokázala svou organizaci dotáhnout do plně profesionalizované podoby, včetně získání finančních zdrojů. Více informací je na jejích webových stránkách www.ewint.org. Po skončení workshopu se s Margou ještě dlouho bavím o tom, co a jak dělá. Zapomněla jsem vzít s sebou z hotelu kalendář JAPM, určitě jí jej pošlu poštou.

Společná fotka s Margou na zahradě MIC a odjíždíme opět na US Department of State. Cestou stíháme rychlý oběd v obrovském samoobslužném bufetu v blízkosti úřadu.

Dnešní schůzka v US Department of State je již hodně pracovní. Schůzku vede Suzanne, prezentují ale i paní Lisa Kraus a pan John Thon Majok. Zejména John bude pro mne klíčovou osobou, on je totiž hlavní administrátor portálu State Alumni: https://alumni.state.gov .

Suzanne a Rashida

Po uvodních prezentacích následuje zozdělení do skupin a začínáme si hrát. Tentokrát máme popsat příklady dobré praxe našich organizací. Tak hurá do toho, půl je hotovo. I celé:

Margarita prezentuje výstupy skupiny

Nakonec se fotíme všichni i s našimi plachtami. Suzanne nás ujišťuje, že informace z nich zpracují a budou podkladem pro shrnutí programu na závěrečném setkání v Bostonu.

Prezentace výsledků - jeden za všechny, všichni za jednoho :-)

Večer nás čeká slavnostní recepce v krásných prostorách MIC za účasti mnohých VIP. Alison mne žádá o interview na kameru, program, kterého jsem se účastnila před 4 roky já, byl ve srovnání s ostatními opravdu velmi prestižní a výjimečný. Rozhovor natáčím s Jane Hendrick, milou reportérkou. Pokouším se ty obligátní a frázovité odpovědi na otázky co mi ta zkušenost dala a v čem vidím "smysl našeho bytí" (samozřejmě obrazně řečeno) pojmout nějak lidštěji, ale moc se mi to nedaří. Chtělo by to přeci jen přípravu. Měla jsem Jane dopředu požádat o otázky a trošku si to promyslet. Nedá se nic dělat, už v tom kotli jsem tak musím plavat, nenechám se uvařit. Ostatně my Češi jsme pověstní improvizátoři, tak nesmím zklamat. Na zahradě MIC je příjemně, ale setmělo se rychle, takže z obrazového materiálu asi nic moc nebude. Vrhají se na nás kousavé minimouchy, během té půlhodiny mám celé tělo v jednom ohni a nohy i přes punčocháče celé červeně tečkované od kousanců.

Alison a Fatima na recepci v MIT

Vracím se na recepci a ještě se mi představuje Jason R.Haserodt, koordinátor State Alumni pro Evropu. Pak už se všichni začínají rozprchávat, zkouším fotit pár fotek ve vchodu do MIC, ale už je hodně tma. Odjezd společně autobusem do hotelu. Večer jdeme většina posedět a zatancovat si do blízkého baru a zakončit tak docela příjemný večer. Až na ty kousance dobrý :-)

Washington - prohlídka města (29. srpna 2010)

Horký den. Od rána teploty kolem 90°F (= cca 33°C). Neděli máme určenou pro obživení se z časového posunu. A také výlet – prohlídku Washingtonu. Sraz v deset před hotelem, Glenn, náš „ELO“ (= English Language Officer) nás organizuje do černého autobusu s dlouhým nosem. Dlouhý nos má autobus, samozřejmě, jako všechny náklaďáky tady. Miluju tenhle americký styl.

Glenn a Heide, naši ELOs, nás organizují do nosatého autobusu  

Autobus je hezky vychlazený, až moc. Jako všechny vnitřní prostory tady. V hotelu je to ještě horší. Zkoušela jsem ráno otevřít okno v pokoji, abych se trošku ohřála, ale nešlo to. Jen větračka ve sprše jde otevřít – asi tak na 10 centimetrů. Ach jo, proč se Američanům líbí bydlet v lednici? Tomu fakt nerozumím. Asi tady budeme všichni celý týden mrznout, už to vidím. Musí je to stát strašně energie a zdravé to určitě také není. Z autobusu ven, ohřát se, zpotit se a zase zpátky vymrznout. Jsem zvědavá, kdo a kdy začne první prskat z nachlazení.

Všichni na palubě, vyjíždíme. Glenn nám představuje dnešního průvodce, Johna. John představuje sám sebe, typicky americky, hezky se za všechno pochválí. Tomu říkám sebedůvěra! Hned mám první opakovací lekci jak se chovat americky. Ale je šikovný, povídá nám kdeco z americké historie i současnosti, občas i nějaký ten společenský drb. O tom, jak byl Washington D.C. založený se učí už od mateřské školky. Z náměstí Dupont Circle, kde je náš hotel, jedeme směrem k „National Mall“, míjíme JFK Center hned vedle hotelu Watergate, jedeme po Pensylvania Avenue, která spojuje Bílý Dům s Kapitolem. Nazývá se to tady „Zlatý trojúhelník“, je to čtvrť s velkou koncentrací finančních a obchodních center, ale hlavně jsou zde federální úřady. A také George Washington University, hned vedle Ministerstva zahraničí, našeho hostitele.

Black Beauty and the White House :-)

Nejdříve nás náš průvodce nechává vysadit v blízkosti Bílého Domu u Lafeyette Park. Podíváme se jen k novinářskému vchodu, na zahradu není čas. Na prostranství na Pennsylvania Avenue nás trochu zaráží poněkud rozsáhlý bivak jakési droboučké paní. John nám vysvětluje, že to je Ellen Thomas, vdova po Williamu Thomasovi, aktivistovi bojujícímu proti použití nukleárních zbraní, který vloni zemřel. Ellen pokračuje v jeho „díle“. Zajímavé. Neumím si představit, že u nás by nechali někoho bivakovat na Hradčanském náměstí, byť by propagoval sebehummánější myšlenky. Asi taky Amerika… ?

Ellen Thomas bivakuje před Bílým Domem

Dnešní prohlídka města bude tak trochu letem světem, spíše dostáváme tipy, kam se podívat sami, bude-li čas. Hlavně muzea na National Mall. Nejatraktivnější je Space and Aeronautics Museum a botanická zahrada, kam nás lákají na živé motýly.

Další zastávka je u Kapitolu. Proběhneme se po trávníku na svahu pod Kapitolem, kde se konávají inaugurace prezidentů. Při Obamově inauguraci, říká nám John, prý špendlík nepropadl od Kapitolu až k Washingtonově památníku, tak moc bylo narváno, hlava na hlavě. Říkal to přesvědčivě, takže v těch televizních přenosech asi opravdu nepoužili žádné triky. John nám vysvětluje, že výstavba Washingtonu nebyla ponechána náhodě. Umístění všech hlavních bodů je záměrné a promyšlené. Kapitol stojí na pahorku, který je nejvýchodnějším bodem celého centra. Prý aby první ranní paprsky dopadly vždy právě sem a odtud se pak světlo šíří symbolicky nejen do celého města a do celé země, ale a třeba i do celého světa. Tak rychle se vyfotit před Kapitolem a zase šup šup do nosatého černého busu.

Capitol Hill

Ještě nás čekají dvě zastávky, Jeffersonův památník a Linkolnův památník. Ty jsou asi povinně. Vedro vrcholí, takže to máme tak trochu za trest? Naštěstí to šlo rychle. V Linkolnově památníku zkouším fotit, ale ani bílý mramor nevyváží šero uvnitř, moc to nedopadá. Jen “Fatima - Princess sof Sahara“ opírající se o antický sloup se mi docela povedla. Pomalu se začínáme v naší skupině znát jménem, alespoň někteří někoho. Snažím se zapamatovat si křestní, vlastně první (no, někdy i druhá – je to zmatek, všude na světě jsou se jmény jiné zvyky a jiná pravidla) jména a země. Som je z Indie, Grace z Namibie (ale napůl Kikuju – po mamince pochází z Keni), Harula z Makedonie… Kolik jmen si zapamatuji?

Fatima - Princess sof Sahara

Pak už se vracíme do hotelu. Padá na mne jet lag, takže i přes brzké odpoledne usínám. Večer rychle koupit něco k jídlu v CVS Pharmacy u hotelu, pár drobností k tomu, potkávám Elmu z Bosny, domlouváme se na společnou večeři. Jdeme na doporučení Glenna a Johna do blízké mexické restaurace, dávám si tortily a Elma lososa (ona jí jen rybí maso, jiné ne). Restaurace je velká, velmi hlučná a velmi vychlazená. Jídlo nás zvlášť neoslovilo. U východu potkáváme pana presidenta Obamu s manželkou - ale jsou jen papíroví, byť v životní velikosti. Jdu hned spát, protože ráno je sraz již před 7:30 a.m. Ta restaurace fakt nebyla nic moc, v noci mi není dobře, a trápí mne alergie.

Z Prahy do Washingtonu D.C.

Je sobota 28.8.2010. Kolem jedenácté odlétáme se skoro 40ti minutovým zpožděním z Ruzyně do Frankfurtu. Frankfurtské letiště stále poněkud nepřehledné, změnu odletové brány pro přípojný let do Washingtonu D.C. nikde nevidět, naštěstí ji ale hlásí (německy) místním rozhlasem :-). Takže po absolvování zcela zbytečné security control s poněkud dezorientovanou paní z NW Airlines ji opouštím a letím ke správné bráně. Let s malým zpožděním startuje. Bylo totiž potřeba přesadit početné rodinky z různých zřejmě asijských a afrických zemí, které chtěly sedět pohromadě. Letíme přes Německo, přes Kanál nad Británii, vidím ústí Temže, přelétáme Britské ostrovy - před přesunem nad Atlantik mávám plážím a útesům na severním okraji Irska. A pak už jen moře a mraky. Asi po 4 hodinách přilétáme nad americký kontinent. Nádhera! Severní pobřeží Atlantiku je pusté a divoké, členité, celé tečkované tisíci jezer, v nich se zrcadlí mraky, takže někdy vypadají jakoby zamrzlá. Ale nejsou. Fotím, ale asi to nebude moc k tomu, okýnko je na rozdíl od jezer 11 km níže zamrzlé docela dost.

Po další asi hodině přilétáme nad více obydlené oblasti, začínají pravítka dálnic a do obloučků zorané vzorky políček. Blížíme se k široké řece, je vidět její ústí do moře a v tomto zálivu jakoby na břeh řeky někdo hodil obrovský krystal se spoustou vysokých špiček. Ta řeka musí byt Hudson a ten krystal - to je Manhattan. Nádhera, tak takhle vidím New York poprvé. Hned mi to připomíná, jak se asi museli cítit cestující v letadle, které terosti 11.9.2001 navedli právě na ten krystal a zničili ty dvě nejvyšší z jeho špiček... Nepříjemná asociace. Hned jsem ochotná odpustit všem to bezpečnostní šílení - i když o jeho účinnosti zase tak moc přesvědčená nejsem.

Za hodinu přistáváme na letišti Dulles. Vše perfektně zorganizované, ovšem ani perfektní organizace nezabránila více než 2hodinovému čekání na imigrační kontrolu. Děti křičí, poslouchám švitoření zájezdu francouzských seniorek a musím obdivovat jejich proslulý styl a eleganci - bez ohledu na věk jsou to šmrncovní baby. Po dvou hodinách pomalého posunování ve frontě mne v USA vítá milý úředník, prsty na snímač otisků, jeden úsměv do kamery bez brýlí, je velice zdvořilý, něco dlouze vypisuje a pak mi přeje pěkný pobyt. Celá procedura netrvala více než pár minut. Žádné otázky. Bezva. Celní prohlášení odevzdávám u východu, žádná prohlídka, žádné otázky. Vycházím a za EXITem hned vidím obrovkého pána (jak korektně vyjádřit že afroamerického původu ? - budu se muset poradit, abych nebyla nezdvořilá) - je opravdu impozantní - a v ruce drží ceduli s mým jménem. Kromě mne ještě u východu uvítal Felixe z Mexika, Elmu z Bosny a Rashidu z Kazachstánu. Představování, a pak už nás náš průvodce vede na parkoviště. První šok je teplota - 90 stupnů Fahrenheitových (cca 33°C) je jako návrat o skoro 2 měsíce zpět. V Praze bylo ráno 13 stupnů Celsiových. Odjíždíme velkým autem asi pro 9 osob do hotelu Dupont - prý 28 majlí. Jsme tam za chvilku, už vidím washingtonské parky, JFK Center a hotel Watergate, kde jsem před 4 lety krátce bydlela, když jsem se s Gerri účastnila konference pro "Higher Education" na pozvání tehdejší federální ministryně školství Margaret Spellings.

Hotel vypadá čistě, Dupont Circle je skvělá adresa, plno obchůdků a restaurací, přímo v centru. Pokojíček velmi útulný, jen vyhlídka strašná - okna mám přímo do výfuků z klimatizace. Ještě vyrážím na krátkou prohlídku okolí, tady to už znám, před 4 roky jsme bydleli kousek odtud. Objevuji nedaleko hotelu hlavní Scientologický chrám s pomníčkem Hubbardovi. Dávám si mrkvový chleba a ve Starbucks čaj se sojovým mlékem, mé oblíbené pití z Redmondu. A pak spát, na noc ještě Melatonin proti jet lagu, usínám dřív, než upadnu do postele.